Komunikace znamená jak, komu a co říkám. Do toho patří jak slova, tak řeč a jazyk těla.
Nedávno jsem šla s dcerou (9 let) na závěrečnou kontrolu k odbornému lékaři. Podíval se na mě a říká: „tak jak jí je?“ Koukla jsem na něj a říkám: „No to se musíte zeptat jí“ a chvíli jsem žasla nad tou otázkou….
Možná je to praxe lékařů, možná jeho osobní, ale pokud budu přehlížet dítě, bude ono přehlížet mne. A pokud kohokoliv nebudu respektovat, ten ne-respekt se mi vrátí zpět.
Jako psycholožka a terapeutka se občas u klientů setkávám s otázkou „a kdo tu zprávu bude číst“… nebo „to tam také napíšete?“.
Informace sdělené psychologovi jsou stejně důvěrné, jako např. od lékaře. Na jednu stranu se někteří jedinci bojí, co se o nich okolí dozví. Na stranu druhou potkáváme denně ty, kteří řeší důvěrné věci naprosto veřejně – manželské a partnerské krize za účasti několika dalších spoluobčanů v tramvaji. Do jaké míry jsou si toho vědomi, to je otázka.
Toto téma není o morálce, ale o komunikaci. A když jsem toto přednášela studentům, říkali jsme si – komunikace znamená JAK, KOMU a CO ŘÍKAM. A do toho patří jak slova, tak řeč a jazyk těla. Čili já osobně si vysvětluji hlasitou komunikaci například v tramvaji dvěma způsoby – buď na sebe tito lidé přitahují z různých důvodů pozornost, nebo dávají okolí jasně najevo, že je nezajímá. Každopádně se zde vytrácí respekt k sobě i druhým a sdělování důležitých či osobních informací vybraným osobám.
Vývoj v posledních letech
V dřívějších dobách, když člověk nastoupil do vlaku, lidé si mezi sebou povídali. Každý dle svého temperamentu, někdo více, jiný se nezapojil či jen něco zabručel. Dnes když se rozhlédnu, většina lidí kouká do mobilu či počítače, a to vcelku dlouho.
Doba je jaká je, hodně techniky, obrovské množství informací a v tom všem máme bydlet, žít, pracovat, zakládat rodinu, vychovávat děti. Řeknete si – no a co? Od toho to je…To ano, ale každá mince má dvě strany a za vše musíme zaplatit. Proto ta daň přichází v podobě minimální komunikace v rodinách, ztrácejí se společné chvíle u jídla a klienti si stěžují, že si jich partner nevšímá. A to už nemluvím o nějakém plnohodnotném dialogu či doteku.
Nejlepšími trenéry trpělivosti jsou rodinní příslušníci."
Příklad:
Nejrychleji lze zmapovat svoje umění v trpělivosti. Výbornými trenéry jsou děti či partner. Stačí, když je o něco požádám a oni v první chvíli nereagují, v druhé mi odmítnou vyhovět.
Pak je na mě, jak budu pokračovat a co si přeji, aby bylo výsledkem – zda chci vyhrát jako rodičovská autorita – čili začnu rozkazovat, křičet případně užiji trestu fyzického. Pak se zlobí dítě, já, a to nejprve na něj (opět mě rozčílilo), pak na sebe (znovu jsem se chytila do pasti) a atmosféra doma je plná napětí a zloby.
Nebo si řeknu – zvládnu to a znovu a trpělivě sdělím svůj požadavek. Ano, když je čas a jsem v pohodě, jde to lépe. Pokud však vím, že jsem rozčílitelná a že mám kolem sebe „tvrdé povahy“, je výborné to brát opravdu jako intenzivní možnost práce na sobě. Vědomě sledovat, co se děje v mém nitru, co říkám, jak se chovám a jak reaguje druhá strana. Neboť lidé kolem nám jen pomáhají uvědomit si své silné a slabé stránky a to, co nám doslova zavazí, zpracovat.
A k tomu patří i neochota naslouchat, netrpělivost, potřeba druhého porazit apod.
Komunikace dnes
Když děti ve škole popisují, co dostali spolužáci pod stromeček, převažuje technika. Vše je v pořádku, pokud to vyhovuje všem stranám. Ale ruku na srdce – opravdu je Vám lépe s Vaším mobilem či PC nebo byste uvítali maminku, která si s Vámi sedne a pohraje či partnera, který Vás pohladí a pochválí jen tak, prostě proto, že jste a ještě s ním?
Navštívily jsme nedávno veletrh myslivosti, kde měla Mendelova univerzita stánek pro děti. Zkoušeli je z různých znalostí zvířat, stromů i dřevin. Tak jsem se se slečnou dala do řeči. Říkala, že v tomto období zažívají lesnické školy nárůst. Chodívají s dětmi v rámci různých kroužků i do lesa. Některé děti prohlásily, že jsou v lese poprvé….
Zde mi naskakuje staré přísloví „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Jen si kladu otázku, jak budeme za čas ležet jako společnost a co s tím vlastně tady a teď mohu udělat, aby se to zlepšilo, zlidštilo a proteplilo.
Nabízím pár jednoduchých rad:
Pokud zjistím, že v jakémkoliv vztahu nejsem úplně spokojená s tím, jak se mnou ostatní komunikují, je vhodné se posadit, napsat si, co mi vadí a pak se zamyslet, co s tím. A pokud si nevím rady, zeptám se tam, kde jsou schopni a ochotni se mnou komunikovat a danou situaci mi pomoci rozklíčovat.
Mějte radost z opravdové, lidské komunikace."
Kdo si při čtení článku něco uvědomil, může vyzkoušet malé cvičení – koukat se třeba jeden den kolem sebe, pozorovat lidi, občas se na někoho usmát, pochválit prodavačku, poděkovat za podržení dveří. A když se to udělá opravdu poctivě a upřímně, měl by se dostavit v nitru hřejivý pocit z opravdové, lidské komunikace.
A protože každý máme svůj příběh a svoje zkušenosti, ráda si přečtu náhledy na toto téma i od ostatních.
Autor: Mgr. Ivana Havlíčková
